Aziza Brahim: Pouštní ptáček štěstí zavřený v kleci

Západní Sahara zůstává poslední africkou kolonií. Pouštní oblast na severozápadu Afriky u atlantského pobřeží od 70. let minulého století totiž z velké části okupuje Maroko. Za přihlížení západních mocností a OSN, které se z rozhodnutí o nároku národa Saharawis na vlastní zemi nadále vykrucují označovaním Západní Sahary za sporné území a udržováním status quo, kdy nárok na něj nepřiznávají Maroku ani Frontě Polisario. Tato politická reprezentace původních obyvatel vládne na kousku pouště, odděleným od bohatého zdroje fosfátu a pobřeží plného ryb bezmála 3000 kilometrů dlouhou, zaminovanou ochrannou zdí viditelnou až z vesmíru.

Většina Saharawis žije už 50 let v alžírských uprchlických táborech a čeká na návrat domů. Fronta Polisario po letech krvavé guerillové války proti Maroku přešla od uzavření míru v roce 1991 k politickému a kulturnímu boji, kdy se hudba stala jednou z nejsilnějších zbraní Saharawis. Po smrti světově proslulé zpěvačky Mariem Hassan se od roku 2015 stala její nástupkyní Aziza Brahim.

Západosaharské pouštní blues hawl, přirovnávané k vytí psa, pro ni zůstává směrodatné. Osobní nutnost rozšířit manifest o utrpení národa Saharawi ji proto přivedlo k hudbě a natáčení velmi ceněných a nádherných bluesrockových alb vydávaných na prestižním labelu Glitterbeat. To nové nazvala Mawja, což v překladu z jazyku hassaniya znamená vlny. Nikoliv však mořské, ale rádiové. Aziza ve stejnojmenné skladbě vzpomíná, jak se tranzistorové rádio stalo v táboře její jedinou spojnicí se světem a zdrojem hudebního poznání. Čtyři roky uplynulé od posledního alba Sahari nebyly pro Azizu Brahim vůbec lehké. Ke stavům úzkosti se přidaly deprese z covidu a nemožnost koncertovat. Pak propukl ozbrojený konflikt mezi marockou armádou a Frontou Polisario a zemřela jí babička, mezi Saharawis uctívaná osobnost a významná básnířka, která Azizu vždy silně inspirovala.

S dostatečně silným přesvědčením o své pravdě a s očividnými fakty na své straně připomíná Aziza Brahim neumlčeného ptáka zavřeného do klece. Proto se na albu už po několikáté vrací k pouštnímu ptáčkovi, který pro Saharawis představuje posla štěstí a dobrých zpráv. Je součástí mnoha legend, ale také podpůrných projektů, z nichž nejznámější je síť knihoven dávající vzdělání mládeže křídla. „Jsme vděční Bohu, že je tu ptáček s námi a může zpívat. Přináší zábavu a poznání dětem i dospělým,“ zpívá Aziza Brahim ve skladbě Bubisher.

Na albu se zpěvačkou znovu spolupracoval její věrný kytarista Guillem Aguilar, specialista na pouštní tradiční hudbu do které skladatelce Azize pomáhá zanést španělské, kubánské a západoafrické vlivy. I do závěrečného bluesového nářku Fuadi. „Mé srdce je v diaspoře rozdělené na dvě poloviny. Jsem z toho smutná a čekám na den, kdy se spolu zase sejdeme. Tolik po tom toužím, že se mně někdy v noci zdá, že umírám jako pták.“