Nápad Julese Verna: přestěhují se lidé na plující ostrovy?

Čtyři hudebníci jedou na vystoupení a porouchá se jim kočár. Potkávají cizince, který jim nabízí, jestli chtějí koncertovat v jeho městě. Souhlasí. Je sice tma, ale město prý není daleko. Ale o jakou obec se jedná? Kde se nachází? Mapa v popisovaných souřadnicích žádné neukazuje. Když se v něm hudebníci přesto ocitají, nestačí se divit!

Tak začíná příběh dalšího z románů Julese Verna Plovoucí ostrov (v originále L’île à hélice), který v Meteoru rozebíráme se současnými vědci a znalci Vernova díla v rámci projektu Léto s Vernem. 

Supermoderní hotel

Hotel na Olovoucím ostrově Julese Verna|foto:Český rozhlas

Nadchl je už hotelový pokoj, který je na svou dobu (román vyšel v roce 1895) velmi moderně vybaven.

„Byly tu kohoutky na teplou a studenou vodu, splachovací toalety, teplovzdušné lázně, želízka, rozprašovač s voňavkami pracoval dle libosti, mlýnkovité ventilátory byly poháněné proudem, kartáče pracovaly mechanicky: jedny čistily hlavu, další pak šaty a boty. Úprava i očistění byly naprosto dokonalé. Na různých místech, kromě hodin a elektrických fiol, uložených na dosah, byly knoflíky zvonků nebo telefonů, kterými se bylo možné okamžitě spojit s personálem podniku.“

Některé z popisovaných vymožeností nám dnes přijdou vcelku běžné, ale na konci 19. století vypadaly hotely většinou přece jen jinak. „Řada věcí, které Verne popisuje, byly novinkami, nebo teprve čekaly na zavedení do života,“ říká fyzik Ladislav Sieger z ČVUT.

Svatba i rozvod přes internet

Když druhého dne vycházejí hudebníci z hotelu ven, vidí symetricky uspořádané město, kde má všechno svůj daný řád a smysl. Neznámý cizinec se jim představuje jako Kalixt Munbar, správce města. Při průchodu třídou plnou skladišť a tržnic, je zaráží jedna věc. Trh a na něm žádní kupci?

Většina zakázek v tomto městě se totiž provádí telefonicky nebo „telótograficky“, jak se dozvídáme od Kalixta Munbara. A co že je onen telótograf? „To je zdokonalený přístroj, který přenáší písmo stejně jako slova, kromě toho máme také kinetograf, který zaznamenává pohyby a je pro oko tím, čím je pro sluch fonograf a také telerot, který reprodukuje obrazy. Telótograf je mnohem bezpečnější než obyčejný telegraf, který lze snadno zneužít,“ píše se v románu.

Verne jakoby tady předběhl dobu o hezkou řádku let. Podle jeho popisu si můžeme představit, že se mluví o skeneru, videokameře, displeji, možná i internetu… V románovém městě se navíc jezdí elektromobily a tramvajemi, chodci se pohybují po jezdících chodnících a na rukou mají mluvící náramkové hodinky.

„Mně na tom výčtu zaujalo, že se Verne zabývá bezpečností přenosu informace. Když to přenesete na dnešní dobu, připomíná to zabezpečovací systémy proti hackerům,“ říká architekt a futurolog Michal Postránecký.

Průvodce podivným městem šokovaným hudebníkům vysvětluje, že prostřednictvím nových technologií ve městě fungují dokonce i svatby a – světe, div se – i rozvody. Na 19. století opravdu nevídané… Ovšem to, že se vztahové záležitosti skutečně čím dál více řeší ve virtuálním světě, je už dnes skutečností. 

„My jsme v současné době v okamžiku, kdy se mnoho věcí přenáší z fyzického do virtuálního světa. Část našich životů se tam přesunuje, plno věcí se vyřizuje virtuálně. Bavíme se přes skype, messenger, přesunujeme finance z místa na místo, klidně na jiný kout planety, aniž bychom tam museli fyzicky být,“ pokračuje Michal Postránecký.

Noviny po přečtení snězte!

„Ve městě bylo vydáváno půl tuctu spolkových, večerních a bulvárních periodik, věnovaných běžným věcem a ilustrované zábavné časopisy, které neměly jiný účel, než na okamžik zabavit ducha – i žaludek. Některé z nich totiž vycházely na paštice, jiné byly psány čokoládovým inkoustem. Po přečtení je čtenář snědl jako první snídani. Některé měly stahující účinky, jiné mírně pročišťující a tělo se po nich uvolnilo.“

Opravdu zvláštní město, v němž se dají posvačit noviny. Toto románové sídlo nese název Miliard City, žijí v něm výhradně milionáři a miliardáři, celkem 10 tisíc lidí. Žádní bezdomovci ani tuláci, ale ani žádní dělníci. „Pokud potřebujeme dělníky, pozveme si je odjinud, a když práci dokončí, vrátí se s bohatou odměnou zpátky.“ Na tomto utopickém místě se pochopitelně nevyskytují ani žádní zločinci a vězni. 

Představa takto segregovaných měst a společností není úplně neobvyklá, ani v 19. století, ani dnes. „Jsou místa, kde se bohatí snaží vytvořit si vlastní společnost někde za branou, kam jim nebudou lézt chudáci a bídáci. I v Praze známe takové lokality, oplocené a uzavřené závorou. Když tam přijdete ne úplně dobře oblečení, vyhodnotí vás jako chudáka a nedostanete se tam,“ říká sociolog Jan Sládek z Filozofické fakulty UK.

Město je na ostrově

Standard-Island je z ocele. Skládá se ze dvou set sedmdesáti tisíc železných beden|foto:Léon Benett, Fotobanka Profimedia

Hudebníkům je jasné, že něco nehraje. Všímají si, že se hodně zvláštně pohybuje slunce. Návštěva astronomické věže s velkým výhledem prozrazuje, co už tuší – město je na ostrově. Na plujícím ostrově jménem Standard Island.

„Standard-Island je z ocele. Skládá se ze dvou set sedmdesáti tisíc železných beden. Každá z nich šestnáct metrů a sedmdesát centimetrů vysoká, deset metrů dlouhá a deset metrů široká. Všechny bedny dohromady spolu pevně spojené pomocí nýtů, tvoří ostrov o rozloze dvaceti sedmi kilometrů čtverečních. Stavitelé dali ostrovu vejčitý tvar, jel dlouhý sedm kilometrů a široký pět.“

Plovoucí ostrovy jako únik pro bohaté

O plovoucích ostrovech (floating islands) se dnes píše a mluví jako o naprosto reálné možnosti pro bohaté. Architektonické kanceláře vytvářejí nádherné futuristické návrhy, jak by takové ostrovy mohly vypadat.

„Touha lidí obydlet volné prostory na planetě, třeba v oceánu, je veliká. Vezměte si třeba zaoceánské parníky, do kterých se vejde i 5000 lidí, to už je menší městečko včetně veškeré infrastruktury. Dnes je to jen otázka ekonomická, jaký by měl plovoucí ostrov smysl,“ říká architekt Michal Postránecký.

Vezměte si třeba zaoceánské parníky, do kterých se vejde i 5000 lidí, to už je menší městečko včetně veškeré infrastruktury|foto:Fotobanka Pixabay

Podle Ladislava Siegera se dá očekávat něco takového do budoucna, pokud se nezastaví změny klimatu a zvyšování hladiny oceánů, kdy řada zemí přichází o pobřežní půdu a bude nucena rozšiřovat své území pomocí hrází.

„Tento technický prvek umělého ostrova je velmi zajímavá věc. A existuje už dlouho, třeba těžební plošiny pro těžbu ropy. I popis by byl podobný, kesony, kvádry, skoro přesně to odpovídá tomu, co Američané použili v roce 1944 při invazi do Normandie, postavili tehdy přístav na širém moři, všechno z kesonů,“ dodává znalec Vernova díla spisovatel Ondřej Neff.  

Jak vzniká korálový ostrov

Vernův ostrov mezitím pluje Tichým oceánem od Kalifornie do Oceánie. Město je tak velké, že necítí pohyb vln, může si dle libosti zaplout třeba ke korálovým ostrovům, neboli atolům. Verne píše:

Logo|foto:Český rozhlas

„Při vysvětlování, jakým způsobem tyto ostrovy vznikly, jeví se jako nejpravděpodobnější teorie, že dno v této oblasti Tichého oceánu pozvolna klesalo asi o třicet metrů a zoofyti, polypové tak na ponořených vrcholcích získali vhodný podklad k budování své korálové stavby. Stavby díky píli nálevníků pomalu rostly ze značné hloubky nahoru. Dostali se až nad hladinu a vytvořili toto souostroví. Různé organické zbytky vyvržené vlnami pak vytvořily úrodnou prsť. Vítr sem zanesl semena rostlin, takže i na těchto korálových výspách se objevilo rostlinstvo.“

Co na to geolog Petr Brož z Geofyzikálního ústavu AV ČR? „V dobách ledových docházelo k extrémnímu lavírování hladiny oceánu, zdá se, že hladina mohla být až o 120 metrů níže. Takže se mohly například obnažit vrcholky sopek, které jsou dnes pod hladinou oceánu“ podotýká Petr Brož.

Sopky

Dramaticky vybuchující oceánské sopky se mimochodem plujícímu městu nevyhnuly. Vždyť Tichý oceán je tektonicky velmi aktivní oblastí.  „Zasouvají se tam pod sebe litosférické desky. Sopky poblíž takzvané subdukce, tedy zasouvání desek, jsou bohaté na sopečné plyny a dochází k extrémnímu vzniku popela a prachu,“ dodává Petr Brož.

V tom se tedy Verne nemýlil. Jeho popisy sopečných výbuchů už jsou ale problematické. „V díle se píše, že se hrdinové dovtípí, že vidí sopečný popel, protože je horký. Jenže sopečný popel je tvořen extrémně malými částečkami, které nejsou schopné udržet teplo. Ztrácejí zhruba jeden až deset stupňů za sekundu. Než by se k nim dostal popel ze sopky, která je vzdálená tak, že ji nemohou vidět, musel by být dávno studený,“ opravuje Verna Petr Brož.

A to není všechno. Další chybu v popisu sopečné činnosti objevil fyzik Ladislav Sieger. V knize se píše: „Nebylo vidět na deset kroků, všechny sluneční paprsky pohltila oblaka popele. Vyskytly se obavy z toho, že se plující ostrov pod váhou snášejícího se sopečného prachu nedokáže udržet na hladině…“

Jenže ve skutečnosti by se ostrov nemohl pod tíhou popela potopit. „Tloušťka takového sopečného prachu by musela být kolem dvou až tří metrů, což by neohrozilo ostrov, ale určitě obyvatele, kteří by byli zasypáni jako v Pompejích,“ upozorňuje Ladislav Sieger.

Věčný spor Francouzů s Angličany

Další napínavé chvíle v románu vyplývají ze střetů s „proradnými“ Angličany. Vysadili potají na ostrov dokonce divoké šelmy, aby zlikvidovali nepohodlné obyvatele ostrova, který není zanesen na žádné mapě, a tudíž nemá právo existovat a ohrožuje námořníky.

Ostrov nakonec nezpustošili Angličané, ale piráti… a úplně nakonec si svůj vlastní domov zničili obyvatelé|foto:Český rozhlas

„Vztah Francie a Anglie byl vždy velmi rivalský, několikrát v historii hrozil konfliktem, například kvůli vlivu v afrických koloniích. Francie se snažila udělat svůj pás kolonií od západu k východu kontinentu,  Angličané zase od severu k jihu a střetli se v oblasti jižního Súdánu. Hrozilo to přerůst ve velkou francouzsko-anglickou válku,“ říká Jiří Martínek z Historického ústavu AV ČR.

Ostrov nakonec nezpustošili Angličané, ale piráti… a úplně nakonec si svůj vlastní domov zničili obyvatelé. Poté, co byl piráty zabit starosta města, který udržoval křehkou rovnováhu mezi soupeřícími klany, bylo zle. Dva zástupci rivalů se tak rozhádali o směr, kterým se má plout: 

„Jeden z nich nařídil, aby se plulo k severovýchodu a druhý, aby se plulo opačným směrem, tedy k jihozápadu. Jeden šroub se točil po směru a druhý v protisměru. Výsledkem je, že se ostrov otáčí na svém místě a bude to dělat tak dlouho, dokud ti dva paličáci nedostanou rozum. Hrozilo, že bude-li na něj nadále takto působeno silou deseti milionů koňských sil, roztrhne se.“ A stalo se. Ostrov se skutečně rozpadl.