V horách teče jedna řeka
Jela jsem do Barmy točit audio dokument. Mělo to být o tom, jak lidé trpí zaplavením, i o tom, jak se jim jiní lidé snaží pomoci. Jela jsem točit do jedné vesnice uprostřed hor ve státě Šan. Jenomže to nebylo možné. Anebo takhle: nejdřív to šlo a pak už vůbec. Zapletli se do toho totiž tajní. A taky strach z nich.
Když jsem na jaře 2017 dostala zadání, skoro nic jsem o Myanmaru nevěděla. Byla jsem si tak akorát schopná vybavit jméno Aung San Su Tji, ale tím to končilo. Musela jsem otevřít mapu, abych zjistila, kde se země přesně nachází. Moje neznalost je samozřejmě nectná. Ale domnívám se, že v tom nejsem sama. A vlastně i z očividného důvodu: Myanmar byl donedávna skoro úplně odříznutý stát, zavřená země, do které se ani cestovatel ani žádný zahraniční byznys moc nemohl dostat.
Barma nebo Myanmar?
Nejdřív to byla Barma a my si na to zvykli. Ale pak to tam změnili a nějakou dobu mohl člověk vyslovením jména „Barma“ vyjádřit nesouhlas s vládnoucí armádní diktaturou. Dnes se zdá, že se mezi lidmi ustálil spíš název Myanmar.
Diktatura v nemožné stručné zkratce
V Myanmaru (dříve v Barmě) vládla od roku 1962 vojenská junta, skupina armádních důstojníků. V roce 1988 vypukly masové protesty, tzv. people's failed revolution. Tisíce občanů bylo zavražděno ozbrojenými složkami. Právě při této příležitosti se začala Aung San Su Tji angažovat politicky a v roce 1990 s novou politickou stranou přesvědčivě zvítězila ve volbách. Byly to první svobodné volby po 30 letech. Jenže volby junta stejně neuznala, začala pronásledovat opozici. Su Tji uvrhli do domácího vězení a režim junty pokračoval dál.
V roce 2007 lidé vyšli opět do ulic. Začalo to, čemu se později začalo říkat Šafránová revoluce. K protestům se totiž mimořádně připojili i mniši ve svých šafránových tunikách. Junta brutálně a krvavě zasáhla proti všem. Teprve až v roce 2011 junta oficiálně odstoupila a země se začala postupně otevírat demokratickým změnám. Ve volbách v roce 2015 NLD (politická strana Su Tji) vyhrála absolutní většinou a dnes je Su Tji „state counsellor“ (státní konzulkou / premiérkou).
Armáda ovšem hraje stále velkou a nevyhnutelnou roli ve vedení státu. Například pod armádu spadají nadále tři ministersta a jedno z nich (ministerstvo vnitra) má svoje lidi všude po zemi i v těch nejzapadlejších vesnicích. Také pořád platí, že armáda má značnou část sedadel v parlamentě neustále rezervovanou pro sebe. To znamená, že velké změny jsou v podstatě neproveditelné bez jejího souhlasu.
Přehrady a zaplavení
Myanmar je dnes země zrychleného rozvoje, kde na stejné ulici chodí lidé s chytrými telefony a jezdí vozíky tažené voli. Poslední roky se Myanmar postupně otevřel byznysu i turistům z venku. Přicházející firmy ze zahraničí přinášejí obchodní možnosti, ale taky nové potřeby. Třeba potřebu elektřiny. A právě proto se budují na více místech v Myanmaru přehrady. Mimo jiné v centrálním státě Šán, kam jsem já odjížděla.
Nikdo neví, anebo není ochotný poskytnout přesné informace o tom, kam se elektrická energie produkovaná na nové vodní elektrárně distribuuje, kde se využívá. Předpokládá se, že něco jde do nedalekého hlavního města Nai Pyi Taw, místa stejně divného jako Cauceskova Bukurešt, jen mnohokrát větší a prázdnější. Něco teče do největšího města Myanmaru, Yangonu. A část se exportuje do Číny.
Ti, které jsem potkala
Na místě kolem řeky Paunglaung jsem potkala lidi, které už zaplavení zastihlo v roce 2013. Dnes jsou jejich vesnice hluboko pod vodou, přes kterou vede nově postavený most. Potkala jsem lidi, které zaplavení teprve čeká. Nikdo neví přesně kdy, zřejmě za pár roků. Navštívila jsem osídlení, kde vystěhovaní lidé dnes bydlí a kde bojují o ztracenou půdu, o zaměstnání, potýkají se s vysokým počtem sebevražd a s depresemi.
Potkala jsem i lidi, kteří se to vše snaží dávat do pořádku, nalézt spravedlnost pro postižené, dodat jim odvahu a důvěru v to, že mají právo na své odškodnění. A taky připravovat ty, které to celé teprve čeká. V džungli jsem mimochodem potkala krysu, byla již zabita a připravená k obědu. Snědla jsem ji a potom těžce zaplatila.
A ti, které jsem nepotkala
Ale hlavně byli lidé, které jsme pořádně nepotkali. Přišli hned po zahájení natáčení a chtěli okopírovat můj pas. Potom se začaly dít různé zvláštní věci: dva pánové se opakovaně objevovali tam, kde jsme zrovna byli, někdo opakovaně přišel zaťukat na dveře hotelového pokoje překladatelky, s otázkami, kdo je kde a proč. Nepochopitelná pravidla týkající se mého pobytu se objevovala a nikdy jsem nevěděla odkud a jakým právem. Někdo pozdě večer svítil do hotelových oken. Obavy a strach se tísnivě krčily na všech stranách.
Zjistila jsem, že to, co jsem považovala za poměrně vlídné téma sociálního, vývojového charakteru, armáda považuje za velmi choulostivé informace. Zjistila jsem, že celá země se nachází v křehké situaci. Hlavně kvůli tomu, co se odehrává na západě, kde žijí a jsou napadáni a vyvražďováni Rohingové. Narazila jsem na hranice toho, co se může nahrávat a zprostředkovat v zemi, která se pohybuje někde mezi diktaturou a demokracií.
Tři cesty za vodou
Cesty se uskutečnily v rámci projektu Media4Develoment, který byl podpořen z fondů Evropské unie a z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
